15. června něco po třetí hodině odpoledne jsme vyrazili na dlouhou cestu k břehům Japonského moře. Na tři měsíce se nám stal domovem stan a sedmnáctiletá Škoda 136 Rapid, která za celých dvacet jedna tisíc kilometrů po silnici a dalších šest tisíc kilometrů na železnici neměla žádnou větší poruchu. Jen praskl výfuk a utřepal se pant dveří. Opravu jsme prováděli ještě při cestě k cíli, tedy městu Vladivostok. Bylo to někde před Krasnojarskem. Kapitolou samu pro sebe je však kvalita ruského benzínu. Při tankování řidič vždycky kupuje zajíce v pytli. Z nečistot v benzínu se ucpávaly trysky v karburátoru a chudák motor nevěděl čí je. Chvíli šlapal jako hodinky a z ničeho nic začal kašlat, vynechávat a neměl výkon. Síť čerpacích stanic je v Rusku i vzhledem obrovským vzdálenostem dobrá stejně jako cena prodávaných produktů. V evropské části Ruska a ještě i za Uralem byla cena osmnáct rublů za litr. S rostoucí vzdáleností východním směrem rostla i cena benzínu a vyšplhala se až na   22 rublů. I přes nevyzpytatelnou kvalitu benzínu si srdíčko Myšáka nevzalo více než šest litrů na sto kilometrů. A to je, myslíme si, úctyhodné! Stejně tak jsme byli překvapeni spotřebou oleje. Po čtrnácti tisících kilometrech jsme olej vyměnili. I přes to se celková spotřeba oleje vlezla pod jeden litr(za 21 000 km). Neuvěřitelné! Je obdivuhodné, že po celou cestu utrpěl Myšák jen několik malých šrámů v podobě rozbitého světlometu a malé puklinky čelního skla od prolétajících kamínků protijedoucích vozidel. O závadách typu promáčknutého plechu zadního blatníku či rozbitého předního spojleru snad nebudeme ani mluvit.
Po návratu domů jsme však zjistili závady bez nichž by bylo tak dlouhé putování po cestách necestách až příliš podezřelé. Tlumiče pérování jsme před odjezdem vyměnili. Po dvaceti jedna tisících ujetých kilometrech však dnes auto plave na silnici jako kačena. A podobné je to i s ložisky v zadních kolech. Byla taktéž nová a teď hučí jako kdybychom ujeli desetkrát větší vzdálenost. Ani Rusové nevěřili, že jsme to celé Gran Turismo absolvovali bez jediného defektu či proražené pneumatiky o velké ostré šutry. A že jich tam na cestě za Čitou je požehnaně ví snad jen místní. Způsob jakým se chovají na silnicích řidiči je poněkud odlišný od toho našeho "ukázněného". Předjíždí se i ve zcela nepřehledných zatáčkách. Když má někdo hóóódně naspěch tak to střihne z pravé strany, ve městě pak i po chodníku a dvojitá plná čára na silnici snad jen slouží jako vodící linka pro opilé šoféry. Číslice na značkách určující maximální povolenou rychlost jsou jen asi cedule, sdělující věk cestářů. Jestliže se ruský řidič rozhodne předjíždět tak mu v tom zabrání snad jen smrt. Troubením a blikáním dálkovými světly si vynutí cokoliv. Noční jízdy za takovýchto podmínek pro nás nepřipadaly v úvahu. Za tmy jsme jeli asi jen dvakrát. To když nebylo zbytí. A setkání s neosvětleným náklaďákem nám sebralo i ten poslední zbytek odvahy k řízení v noci. Vrcholem všeho je pak provoz ve Vladivostoku. Když nastane "trafic", který je zde ostatně skoro po celý den, jsou dopravní předpisy i celá dopravní policie naprosto k ničemu. V tomto ohledu se toto město čím dál více přibližuje k Indii. Všeobecně řečeno - v Rusku se jezdí razantně a nijak se nebere ohled na stav vozovek. Milice taková chování teoreticky tvrdě postihuje, v praxi však většinou sedí jen na takzvaných "dépéeskách", vybírá si svoje typy z pomalu projíždějících aut a skrze svoji "neomezenou" moc zkouší co od řidičů dostane za "dáreček. A nemusí to být jen peníze. Možné je zaplatit i v naturáliích. Podotýkám, že vždycky jsme platili tzv. za nic. Několikráte bezdůvodné zabavení řidičáku pak vzalo nějaký čas a kus z našich než jsme usmlouvali přijatelnou výši úplatku. Ruská milice nás stavěla skutečně asi stokrát. Z devadesáti procent se k nám však uniformovaní chovali slušně a s úsměvem nám přáli šťastnou cestu. Určitě mnozí věděli, že ji budeme hodně potřebovat obzvláště v úseku za městem Čita kde je na úseku 1.600 kilometrů jen kamenitá cesta. A potom také za Chabarovskem. Tam prý pro změnu "řádí" Chabarovsko-ussurijská mafie, která každé projíždějící auto zkasíruje po sto dolarech. My jsme však neplatili nic. Zajímavé. Na pokutách jsme zaplatili 2.500 rublů. Ani jedna nebyla za dopravní přestupek. Tisícovku vzal náš vstup do pohraniční zóny - běžná pláž na břehu Japonského moře kam dodnes cizinec bez povolení vojska nesmí a pol vtarovo tísača nás stál štraf kvůli nesrovnalostem v celním dokumentu na hranicích při cestě nazpět. Úplatky milici pak nestály více než osm tisíc. A platili jsme je vždy milicionářům, kteří byli pod vodkou či samagonem.
Mnozí se nás ptají: "A kde jste spali celou tu dobu?" Z celkového času osmaosmdesátidenní expedice jsme ulehali na postel třikrát. Jinak osmnáctkrát jsme spali na podlaze u přátel, pět nocí na lehátkových pryčnách ve vagónu ruské státní železnice a na šedesát dva nocí se nám stal domečkem stan. Po vyčerpání zásob jídla z produkce firmy Hamé byl náš jídelníček jednoduchý. Instantní polévky, šproty s cibulí, salámy, které jsou v Rusku podle nás dobré kvality. A ještě k tomu tvrdý sýr, konzervy s tuňákem, uzené i sušené ryby od místních, námi ulovené ryby , no a chléb, pivo a vodka. Ta mnohý večer působila jako potřebné sedativum. Na kvalitu piva máme rozdílné názory. Kdo má rád sladší piva ten si v Rusku určitě vybere z velikého množství značek. Vepřové jsme grilovali snad jen čtyřikrát. A náš celkový úbytek na váze? Pět a sedm kilogramů. To za takovou dobu není nic hrozného.
Na ponorkovou nemoc nebylo ani moc času, ani k ní nejsme náchylní. A když se náhodou naskytl povyčítali jsme si hrubé cestovatelské nedostatky, které se vlezli do dvou bodů. Jednomu Petrovi bylo vyčteno, že smrká tak hlasitě až to toho druhého bolí a druhý Petr to na oplátku schytal, že dlouho spí. Tak hádejte kdo je kdo. A prdění "autdórmeni" neřeší.
To, že je Rusko obrovské každý ví. Když si však člověk "osahá" vzdálenost k Japonskému moři a nazpět vlastníma rukama na volantu má vše jiný rozměr. A k tomu - Špatné silnice. V mnoha úsecích vůbec neexistují. Dravý styl řízení ruských šoférů. Neuvěřitelné množství hmyzu. Někteří policisté bývají opilí a pokouší se vydírat řidiče. Opilá mužská část populace, která nás prudila, takže jsme se raději během putovíní schovávali v lesích. Byrokracie jako u nás s rozdílem, že tam je možné více vše vyřešit úplatkem. Tajga je krásná, neuvěřitelně veliká a na těch tisících kilometrech se stává nudnou. Primorský kraj s dominantním pohořím Sihote Alin má odlišný ráz a je zde patrná vyšší životní úroveň než v centrální a východní Sibiři. S nebezpečím jsme se na cestách setkali každodenně což dokládalo množství shořených a převrácených aut a kamionů. Bylo příjemné slyšet daleko na Dálném východě ústy místních obyvatel slova o slovanském bratrství a z toho následně plynoucí ochota pomoct cizincům. Pro mnohé můžou následující slova znít až pateticky. Oba jsme se však shodli po návratu domů na myšlence, kterou shodně opisujeme větou. NĚCO nad námi drželo po celou dobu ochrannou ruku!
Naše prvenství dojet do Vladivostoku ve staré škodovce i s návratem domů nespočívalo pouze v našich řidičských "kvalitách" ,ale především v celkové kvalitě staršího okřídleného šípu za podpory Hamé.