V srpnu 2007 se osm lehocyklistů ze čtyř zemí vydalo na expedici, která měla za cíl překonat 6000 kilometrů ze severu Evropy až na její jih během non-stop jízdy. Dopravním prostředkem se jim stalo jedno lehokolo, na kterém se střídali ve dne v noci s co nejkratšími přestávkami na výměnu jezdců, drobný servis, či občerstvení. Podporou jim byla dvě doprovodná auta.

Z Nordkappu vyrazili 6. srpna ve 12:05 a první velké dobrodružství přišlo už po necelých čtyřiceti kilometrech. Byl jím podmořský tunel vedoucí z ostrova Mageroya na evropskou pevninu. Tunel je nejen hluboko pod mořem, ale navíc je dlouhý více než 6800 metrů! Na prvního jezdce tak čekal tříkilometrový sjezd na dno tunelu, při kterém Martin dosáhl rychlosti 95 km/h, ale také tříkilometrový výjezd z tunelu, který znepříjemňovaly především extrémně hlučné větráky, vyhánějící splodiny z tunelu ven. Pak už přišla každodenní rutina v podobě výměny jezdců, střídání týmu mezi auty, spaní v dodávce, jezení na parkovištích a samozřejmě šlapání, šlapání a šlapání. Během každých 24 hodin mezinárodní tým urazil kolem 550 km a průměrná rychlost lehokola se pohybovala nad 26 km/h.

První problémy se musely řešit už na severu Švédska, když nebylo možno použít naplánovanou trasu po silnici E4, která byla ještě před šesti roky pro cyklisty bez problémů sjízdná. Dnes je tam však průhů více, jsou užší a odděleny od sebe lanovými svodidly. Předjíždějící kamióny pak nemohou kolo dostatečně objet a jezdec je až příliš ohrožován. Proto bylo třeba najít vhodnou silnici, která by alespoň z části mířila směrem, kterým se tým ubíral. To však bylo daleko na severu velkým problémem. Tým tak musel zůstat celých 18 hodin na této nebezpečné silnici a až po té mohl odbočit na vedlejší cesty. Ty však byly pro změnu šotolinové a nepříliš vhodné pro silniční lehokolo.

Ze Švédska do Dánska se expedice přeplavila trajektem a komplikace se objevila i při přejezdu mezi dánskými ostrovy, které jsou spojeny pouze dálničními mosty, na které mají cyklisté vjezd zakázán. Proto muselo kolo putovat ne nezbytně nutný úsek do útrob doprovodné dodávky, která jej převezla z ostrovu na ostrov. Následný průjezd Německem, Holandskem a Belgií už byl pro tým procházkou růžovou zahradou, počasí bylo krásné, silnice hladce asfaltové a krajina poměrně plochá. Ve Francii však holanďan Sjaak dostal problémy s achilovkou a do konce expedice nemohl pomáhat svému týmu. Bylo tedy jen na sedmi lidech, aby dokončili celou expedici. Také se tam objevily kopečky, které dávaly tušit, že se blíží Pyreneje, velké "strašidlo" všech členů týmu. Nakonec však i tato výzva byla pokořena bez zádrhele a padesáti kilometrový výjezd pod hřeben Pyrenejí a následny průjezd tříkilometrovým tunelem byl více než pohodový.

Španělsko všechny jezdce naprosto uchvátilo, jakoby se přes Pyreneje přenesli na jiný kontinent. Průjezd vyprahlou skalnatou zemí, malinkými kamennými vesničkami, olivovými háji či horskými sedly, byl naprosto odlišný od předcházející části expedice. Cíl se však nezadržitelně blížil a Gibraltar s ním. Posledním jezdcem a také jedinným jezdcem, který projel celý jeden stát od severu k jihu byl právě Sjaak, pro kterého byl poslední úsek trasy jakýmsi bolestným za jeho achilovku. Na úplný jih Gibraltaru zvaný Europa Point tým dorazil v 8:15 ráno a z Nordkappu to bylo přesně 6153 km. Expedice tuto vzdálenost zvládla za 11 dní, 20 hodin a 10 minut.

Fakta v číslech:
8 členů expedice ze čtyř zemí Evropy. Pět Čechů, jeden Holanďan, jeden Němec a jeden Slovinec
1 lehokolo AZUB
6153 km na lehokole
nejvyšší rychlost 95 km/h
největší vzdálenost ujetá jedním jezdcem bez výměny 149 km 
nejdelší čas strávený na kole bez výměny 7:25 min 
nejnižší místo expedice 212 metrů pod hladinou moře
nejvyšší místo expedice 1870 metrů nad mořem
přes 300 kg jídla povětšinou značky HAMÉ
2 podpůrná auta
jedna pokuta za překročenou rychlost v autě
přes 13 000 km autem